Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Táto pozitivistická náladovka mala byť zmapovaná už minulý rok, vinou chyby v matrixe však prichádzame s narýchlo zbúchaným dreveným krížom po funuse až dnes. Že je lepšie neskoro, ako nikdy, sa môžete presvedčiť, ak z aktuálneho zárezu agilného gitaristu niečo ochutnáte.
Joe Bonamassa platí v rock´n´rollovej obci dlhé roky za extrémne produktívneho človeka. Jedenásta štúdiovka v priebehu 16 rokov je toho presvedčivým dôkazom. Keďže nie vždy sa pri takej kadencii zadarí trafiť klinec po hlavičke, hral minule Joe tak, ako hral, a preto to dopadlo tak, ako to dopadlo. Všetko sa opäť na dobré obracia s novinkou „Blues Of Desperation“.
Úvody albumov Joe vždy vedel. Či už v nedávnej minulosti šlo o „Slow Train“ alebo frajerskú návykovku „Dislocated Boy“, práve v týchto exemplároch uhladený Američan napichol zlatú žilu neandertálskej pudovosti, vďaka ktorej si zajtra budete na internete obzerať nový sprchový kút. Na novinke sa tento „pure joy“ demolačný index znásobuje – trvanlivosť je asi štvornásobná. 24 minút hrajúce úvodné štvorkombo jednoducho zabíja:
Rozpustilá otváračka „This Train“, prostučkým riffom bez okolkov v dobrom útočí na prvú signálnu sústavu. Hladné hrdzavé gitary sa zahryzujú do vášho vedomia a v sekunde roztancujú mozgové bunky. Nech už mali v pláne robiť čokoľvek, musí to na hodinku ísť bokom. Áno, už zase!
Nepoľavujeme – v tretej „Drive“ sa rock´n´rollová artiléria utíši, avšak rozjímavo klusajúca balada je čírou esenciou blues – dobre skrytý čierny kôň, ktorý sa stáva mojím favoritom, akonáhle nenápadné perkusie lemujúce úspornú, no ohromne sugestívnu Joeovu gitaru, odovzdajú rytmickú štafetu klasickým bicím nástrojom.
Bonamassa triafa do čierneho aj v ďalších skladbách – dlhočizná „No Good Place For The Lonely“ sa síce v druhej časti vyprofiluje ako onanistická vložka pre Joeove prstíky, hladné po kvalitných sólach. Celá skladba vás však vcucne cez ústredný hravý „nothing box riff“ - v hlave vám bude hrať presne vtedy, keď si po reštarte vášho telefónu budete chcieť spomenúť na jeho pin, prípadne keď profesor na skúške, cítiac vaše okno na sto kilometrov, víťazoslávne zahlási: „počúvam Vás, kolega“.
Takéto príjemné prekvapenia nájdeme umne rozhádzané po celej doske - nečakane mysterióznym nádychom disponuje entreé titulnej „Blues Of Desperation“. Pridajme texty pre žáner symptomatické („you left me nothing, baby, nothing but the bill and the blues“) a máme tu lexikón súčasného bluesrocku.
Je to tak. Takýto vyrovnaný album Joe Bonamassa nenahral od čias „Dust Bowl“, či možno až „Sloe Gin“. Po akosi narýchlo zlátanom predchodcovi nám v ušiach zostala pachuť autorského vyčerpania, „Blues Of Desperation“ však opäť šliape a nádherne si ho vychutnáte či už za volantom, alebo aj v pohodlí obývačky. V prvom prípade vám bude jedno, či sa dostanete do cieľa skôr ako traktor, v tom druhom možno v sebe objavíte netušené tanečno-analfabetské fintičky pre blížiacu sa plesovú sezónu.
Silné riffy, pohodová atmosféra, chytľavé melódie – na procese vzniku novej dosky je spätne vidieť, že gitarové majstrovstvo jedného z najlepších súčasných bluesrockerov tentokrát nie je samoúčelné - aj vďaka produkcii Kevina Shirleyho ostalo skutočne "len" vyjadrovacím prostriedkom Joeovho skladateľského potenciálu. Joe primárne nehrá egom, v prvom rade tu ide o pieseň samotnú. V tomto žánri by vždy malo.
Je to jedna veľká frajerská jazda. Dámy a páni, Joe Bonamassa poliaty živou vodou.
1. This Train
2. Mountain Climbing
3. Drive
4. No Good Place For The Lonely
5. Blues Of Desperation
6. The Valley Runs Low
7. You Left Me Nothin´But The Bill And The Blues
8. Distant Lonesome Train
9. How Deep This River Runs
10. Livin´ Easy
11. What I´ve Known For A Very Long Time
Diskografie
Redemption (2018) Blues Of Desperation (2016) Different Shades Of Blue (2014) Driving Towards The Daylight (2012) Dust Bowl (2011) Black Rock (2010) Live Trom The Royal Albert Hall (2009) The Ballad Of John Henry (2009) Live From Nowhere In Particular (2008) Shepherds Bush Empire (Live) (2007) Sloe Gin (2007) You & Me (2006) Had To Cry Today (2004) Blues Deluxe (2003) So, It's Like That (2002) A New Day Yesterday, Live (2002) A New Day Yesterday (2000)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2016 Vydavatel: Mascot Records Stopáž: 1:01:41
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.